Nedílnou součástí tohoto pro dnešek již zcela nepochopitelného entusiasmu bylo nezvratné přesvědčení, že některé věci se prostě nemůžou, ale fakt nemůžou stát. Že je možné se s nimi potkat tak maximálně v detektivkách z oblasti sci-fi.
V následujících létech se naše životy mírně proplétaly zcela v duchu výše uvedeného. Pepanovi jsem napsala předmluvu k jeho knížce „Když muži sestupují na zem“, což byla reflexe jeho vlastního (mnou právně provázeného) rozvodu. Zúčastnila jsem se premiéry jeho filmu „Na vlastní nebezpečí“, následkem čehož vznikl i můj vlastní první filmový námět (stále k disposici pro eventuální zájemce). Byla jsem „přítel na telefonu“, když – k mému úplnému zděšení – odjel se svým 100% blonďatým synkem sjíždět na raftu řeku Ararat; to pro případ, kdyby se… ehm.. nevynořili… a spílala mu za chaos v produkci jeho posledního filmu „Tenkrát v ráji“. Mezi tím jsme se bavili o svých partnerech, kteří nás s železnou pravidelností opouštěli (nebo my je), o svých dětech, o svých průšvizích a o svých láskách, což je především cestování. A všechno to bylo – vzdor všem průšvihům a životním peripetiím – n o r m á l n í.
A to až do doby, než za mnou Pepan přišel s projektem Albánie a začal mi vykládat, co se tam vlastně kdy stalo. Pak mne informoval, že do Albánie odjíždí a já jej požádala o text na jeho parte. Pak přinesl rukopis knížky. A od té doby normálnost našich životů skončila. Sny se propadly a „sladký devadesátky“ definitivně vzaly za své. Protože jsme museli čelit realitě – autor pochopitelně s nepoměrně větší hloubkou než já a aktéři tohoto dění, zejména rodiče „ztracených“ – správně podlým způsobem zavražděných dětí – s nekonečnou tragédií. Od doby, kdy se Pepan vrátil z Valbone je jasné, že nic z ideálů, kterými jsme do té doby žili, není pravda. Že i naše životy se mohou kdykoliv jakkoliv zhroutit a že kdykoliv můžeme být vystaveni realitě, která nebyla akceptovatelná ani ve středověku.
Příběh tří „ztracených“ mladých lidí v pohořích Albánie můžete číst různými způsoby. Jůůů – jasně! hustý dobrodrůžo! Nejdříve dobrodružství tří odvážlivců, kteří se vydali do divočiny, potom Pepanovo dobrodružství, když se vydal po jejich stopách. Může jej také číst jako cestopis, kdy v úchvatných panoramatech albánských hor se poněkud ztratí lidský faktor. Také může dojít na „švédskou“ detektivku, hrající těmi nejtemnějšími strunami.
Dovoluji si budoucímu čtenáři předestřít však ještě i další způsoby čtení této knížky, totiž způsoby, kterými k příběhu přistupuji já.
Tím prvním přístupem je přístup občana České republiky. Ne, není to vůbec nic pěkného: ve svých pasech, se kterými cestujme po světě, je napsáno, že coby občané jsme pod ochranou naší země. Ani omylem. Skutek utek. Prezident Václav Havel žádal Albánii o spolupráci, taktéž ministr spravedlnosti Jaroslav Bureš a ombudsman Otakar Motejl. Ale skutek utek. K ochraně občanů je potřeba AKCE – nikoliv diplomatických nót. V tomto směru byly naprosto nedostatečné aktivity České republiky předzvěstí toho, jak na své občany …. se o ně nestará… i nyní. V roce 2017 byli odsouzeni Markéta Všelichová a Miroslav Farkas v Turecku k šesti letům a třem měsícům za údajné napomáhání teroristům – kurdským milicím. Nelze říci, že by se české orgány v tomto řízení, které je v podstatě politickým procesem, přetrhly. A odsouzení dvou českých řidičů kamionů, kterým ve Francii pronikli nelegální migranti do pod plachty jejich vozů a oni – sami oběti – byli za to odsouzeni, aniž se dočkali pomoci ze strany své vlasti, to už skutečně přesahuje veškeré meze. Poučení tedy z toho plyne jedno: na svou zemi, Českou republiku, se těžko můžeme v případě nouze spolehnout. Pas slouží k ověření naší identity na hranicích a aby bylo kam „bouchnout“ razítko vstupu. Toť vše – smutné vysvědčení pro naši domovinu. Česká republika projevila svou „účast“ s popisovanou zločinnou událostí velmi … specifickým způsobem: rodičům zmizelých mladých lidí dorazila exekuce pro neplacení sociálního a zdravotního pojištění. Jooo – vám se dítka „ztratila“ a asi byla zavražděna? Nezajímá nás…. koukejte zaplatit a nezapomeňte na penále. To je způsob, jak s námi, občany, zachází náš stát.
Druhým přístupem a druhým hlediskem je hledisko politické. Tváří v tvář tragédii, o které se dočtete dále, musíte reflektovat, že politika je – respektive může být – skutečné svinstvo. A ne, nemám na mysli dotační podvody. Mám na mysli přímé zapojení se do kriminálních kruhů, kriminálních aktivit toho nejhoršího druhu, včetně plánovaných vražd. A ne, nejde jen o nějakou „exotickou“ Albánii či pochybné Kosovo. Nitky mohou vést nepoměrně, nepoměrně dále… do kruhů, kde se jí na damaškových ubrusech, kde se sepisují diplomatické nóty, kde se tvoří světová politika. Jestli si někdy na nějakém banketu stisknete ruku s vrcholovým politikem, nikdy si nemůžete být jisti, s kým si vlastně tu ruku podáváte… zda to není převtělený ďábel. Pro autora knížky i pro mne, oba hluboce se zajímající o politiku a společnost, je toto zjištění zcela tristní – je popřením všeho, čemu jsme věřili, v co jsme doufali a k čemu jsme napínali své síly a svůj smysl života. Přesto musíme této realitě čelit a nabádáme k tomu i ostatní.
A snad posledním – a pro mne nejdůležitějším – způsobem, jak je možno knížku číst, je jako dialog mezi generacemi a hlavně, jako životní příběh… rodičů. Autor i já máme děti ve stejném věku, jako byli tři studenti „ztracení“ v Albánii. I naše srdce se svírají hrůzou, když o svých dětech pár dnů neslyšíme. Protože víme – a příběh této knihy to prokazuje – že svět není ani Ordinace v růžové zahradě, ani Pojišťovna štěstí, ani Nemocnice na kraji města. Tragédie se stávají. Proto si tuto předmluvu dovolím zakončit výzvu k „našim“ dětem, vydávajícím se do světa ve stejně mylné naději jako kdysi my, že jim tento svět leží u nohou a že ti „retro“ rodiče jsou prostě jen přestrašení dinosauři, na které je nuda se i jen dívat, natož je poslouchat. Pamatujte, naše drahá mládeži: my, obstarožní rodiče, jsme měli stejné sny, jako máte vy. Udělali jsme mnoho pro jejich uskutečnění. Ale jsou prostě situace, kdy jedinec sám nemůže obstát a jediné osoby, které vám mohou pomoci, jsou opravdu a jen vaši rodiče. Je to půjčka za oplátku, předávaná z generace na generaci. My sami jsme takovou půjčku dostali od svých rodičů a předáváme ji dále. V dnešní době, kdy je mezi mládeží se zvykem se dívat s pohrdáním na předcházející generace je tato knížka připomenutím nutnosti generační soudržnosti, nutnosti stálého budování a pěstování vzájemné důvěry. Nikoliv omezování a direktivní vlády jedné generace nad druhou, ale stálé a účinné partnerské spolupráce. Protože jen tak můžeme zabránit tragédiím, které popisuje i tato kniha.
A snad už úplně na závěr: skláním se před rodiči zavražděných mladých cestovatelů. Jejich bol musí být nekonečný a nezhojitelný. Knížka, kterou se zde pokouším pár slovy předestřít čtenářům a pozvat je k jejímu přečtení, je ve skutečnosti především holdem rodičovské lásce, vytrvalosti a statečnosti. Té statečnosti, která na první pohled není vidět a která je neporovnatelně větší než ta, se kterou se odvážlivci vydávají i na ta nejnebezpečnější místa na Zeměkouli.
Pokoj věčný těm, kterým nebylo dovoleno mít ani hrob.
Útěchu těm, kteří nemají ani kam jít zapálit svíčku.
Poučení všem, kdo se zajímají.
Výstraha všem, kdo se nezajímají.
ZAVŘÍT
