PODLE SKUTEČNÉ UDÁLOSTI
Z ROKU 2001 VÝHODNÁ CENA KNIHY PŘES ESHOP S PŘEDMLUVOU
EMIRA KUSTURICI

Neměli bychom pak zapomínat, jak tomu dnes často bývá, že k diskuzi je třeba věcnost, otevřenost, poctivost, trpělivost a zdvořilost. Měli bychom si opakovat, že základem morálky je neškodit druhému. A tím i prozrazuji, že se v ději také o etiku jedná. V době chaotické mediální války, kdy se nosí základní pojmy nahrazovat novými, kdy se
část společnosti hned nepřátelsky vymezuje proti těm, kdo mají jiný názor, bych si přála, aby se čtenář po přečtení tohoto napínavého příběhu alespoň na chvíli zastavil a přemýšlel. Domnívám se, že tomu tak chtěl i autor knihy …“

ZAVŘÍT

Román Tenkrát v ráji ovšem začíná těsně před válkou. Heinrich, v této době stařec, provází příběhem svého bytí a vzpomíná na zásadní postavu jeho života – Josku. Joska je jeho spolužák a kamarád, oba ale pochází z jiných sociálních poměrů. Zatímco Joska po smrti matky živoří se svým otcem, Heinrichův otec je vážený vysoce postavený bankéř.
Heinrich přivádí Josku k lezení, a brzy se ukazuje, že Joska je talent a dříč a svým umem daleko svého kamaráda převyšuje. Na skále je jako doma a chce dosáhnout na vrchol každé skály v okolí. Jenže doba se mění, Hitler je u moci, začíná válka. Joska má nastoupit na nucené práce do Německa, jenže z vlaku, který míří na dalekou cestu, uprchne a musí se začít skrývat. A kde jinde, než v jeho milovaných skálách. Tam prožije dvě dlouhé zimy, ale nakonec sklapne past…
První polovina knihy se tak trochu vleče – dva maturanti, kteří snad nemají na práci nic jiného, než se vypořádat s tím, že ještě neprožili fyzickou lásku, a uctívat Vlastu, spisovatelku, která je pro ně naprostou bohyní. Ovšem ve druhé půlce je příběh opravdu silný a těžko se od něj odtrhnout. Joskovo přežívání v jeskynním úkrytu, odloučení od otce a přátel, všudypřítomné nebezpečí, ale také láska.
Autor píše krásným lyrickým jazykem – „Ale kde pramení kacířské myšlenky? V hlavě? Ne. Jako žhavá láva tryskají rovnou ze srdce. Přicházejí z minulosti, z temnoty věku.“ Do skutečného života Josky však promítá svou fantazii, přece jenom jde o román a ne biografii. Na obálce vidíte mladíka s podmanivým výrazem a ano, je to opravdu Joska, jehož krátký, ale dobrodružný život v knize poznáváme. Z jeho výrazu čiší nadšení a touha po dobrodružství. Jako by tušil, že jeho čas na světě nebude mít dlouhého trvání. O to intenzivněji chtěl všechno prožívat a tato touha z románu přímo sálá.
Stejně jako Urbanovy předchozí knihy, i Tenkrát v ráji čeká na svou filmovou podobu a zde si můžete pustit jednu z písní, která by se ve filmu měla objevit:

Kamila Pětrašová, Kultura21.cz

ZAVŘÍT

V její závěrečné bonusové kapitole Na vlastní nebezpečí se můžete dozvědět, jak právě zmizení jednoho člena dávné expedice na Balkáně, ovlivnilo výpravu, které se zúčastnil i český režisér Filip Renč.
Na základě této skutečné události vzniklo první české akční drama Na vlastní nebezpečí. Autoři zde odhalují osudné události, které doposud nesvěřili novinářům. Původní kniha vychází pro velký úspěch již ve druhém vydání, je obohacena o barevné fotografie z expedic a natáčení, ale také celou řadu perokreseb a bonusovou závěrečnou kapitolu.

Heuréka.cz

ZAVŘÍT

Štafeta v pokračování velkých psích a s nimi svázaných lidských osudů

Kniha Josefa H. Urbana je, dá se říct, jako štafeta v pokračování velkých psích a s nimi svázaných lidských osudů. Kdy jeden prostupuje druhý a vzájemně si dávají sílu, naději a právo na svobodný život. A pro ten je třeba udělat vše a za jakoukoli cenu. Podtext této filosofie je cítit v každém řádku knihy, v každé sebereflexi, ve všem v knize napsaném. A za toto připomenutí světla na konci tunelu globalizace, v čase zevšednění všeho lidského, je třeba autoru čtenářsky poděkovat.
Kniha končí autorovým desaterem, které začíná: „ Obdaruj bližního svobodou, je to nejvyšší dar.“ A končí slovy v pravdě lidskými a pro naši současnost víc jak pravdivými:„ Nevzdávej se, modli se, nehromaď, jdi.“
A já bych k tomu dodal jednu hlubokou a velkou  pravdu latinského přísloví, které v sobě obsahuje onu pomyslnou, věky existující lásku člověka a psa: „Spáti dovoleno, jestliže bdí pes.“

Knihu ilustroval Marko Čermák, malíř Foglarových Rychlých šípů.

Mgr. František Mareš, literát

ZAVŘÍT

Urban popisuje, jak válečné období prožíval majitel mlýna a pily August Habermann. Sudetský Němec, který měl na severní Moravě tradiční živnost i rodinu, zaměstnával Čechy, měl mezi nimi přátele, česky mluvil a Čechům se během války snažil také pomáhat. Přesto se okolí mlýna těsně po válce stalo dějištěm jedné z mnoha tragédií, spojených s uplatněním kolektivní viny na Němcích – i na těch, již s nacismem a válkou neměli nic společného.
Urbanovo vyprávění je dost znepokojivé. Zcela totiž popírá námi často oblíbené zjednodušené dělení národů na historicky dobré (Češi) a historicky špatné (Němci). V jeho knize mohou být i Němci slušní lidé a Češi, dokonce i ti, hlásící se k odboji, mohou být zbabělí, zlí a kvůli majetku se neštítí vůbec ničeho. Autor se knihou trefil do citlivého místa českých dějin. Zatímco jeho vyprávění je založeno jen na zvěstech vyprávěných v sudetských horách, mnoho poválečných zločinů na Němcích jsou historicky ověřená fakta. Obětí řádění »vlasteneckých« gard byly stovky, často pohřbeny v neoznačených hromadných hrobech.
Stojí kniha za přečtení? Rozhodně. Vytknout se jí dá snad jen to, že není delší. A pokud by snad i Urbanovo vyprávění (nebo stejnojmenný film Juraje Herze) někomu připadaly málo naturalistické, je zde snadná pomoc. Stačí si udělat výlet na Šumpersko, Bruntálsko, Ústecko, Liberecko, Chebsko nebo Šumavu… Tyto i mnoho dalších lokalit dodnes zchátralými a vybydlenými ruinami kdysi udržovaných domů připomínají, jak na odsunu Němců Česko »vydělalo« a jaká sorta obyvatelstva je často nahradila.

Richard Veselý, Blesk

ZAVŘÍT

Figury jen stojí na značkách

Těsně poválečné období je jaksi setrvale atraktivní. Dramata a nejednoznačnost, jež odtud zaznívají, spolehlivě čeří jak hladinu legendy o holubičí povaze, tak o právu na pomstu po letech útlaku. Jenže historii píší vítězové, takže zároveň je tu otázka, zda je vůbec věrohodná interpretace možná.
Stejně jako v případě Habermannova mlýnu, pracoval Josef Urban se vzpomínkami pamětníků. Jasné je, že stoprocentně spolehlivý důkaz, že vše bylo tak, jak je řečeno, nemůže nikdo po nikom chtít. Co je tedy možné přenést do literární, případně filmové podoby? Do té druhé zobrazení, a v případě 7 dnů hříchů je zřejmé, že s ním autor počítal. To je první nectnost, na kterou v knize narazíme – příliš okatě připomíná scénář, vysvětlení a nápovědy pro vizuální zpracování. Slovo tu evidentně slouží obrazu, zkratce, působí jako poznámkový aparát, ne jako román, v němž je možné popsat i duši. V Urbanově knize postavy duševní pochody nemají – stojí na svých značkách, hlídají tempo, sehrají scénu, přestaví ji a posunou se k další sekvenci.

Sedm dní běhají po lese

V Předmluvě Miroslava Řiháčka čteme, že jde o „nevšední příběh“; v Epilogu Josefa Urbana se dokonce mluví o příběhu neuvěřitelném. Samozřejmě, protože se odehrává v okamžicích vymknutých z normálu. Jenže na druhou stranu – zápletka je tu klasická. Autor sice tvrdí, že motivem psaní byla reflexe poznatků, „kterých se mi dostalo do starších, zkušenějších lidí než jsem já. … Abych zjistil, odkud vlastně pocházím, napsal jsem tento příběh.“ Ovšem to není tak docela pravda. V 7 dnech hříchů převažuje nad skutečností žánr, a tím je detektivní thriller.
Nepohodlný svědek má být umlčen, a proto je třeba rychle podniknout vše pro jeho záchranu. Napětí zvyšuje prostředí, tedy neomezený horizont lesa jen s několika staveními. To je výhoda i komplikace pro obě strany – pro dobro i zlo. Motiv obětavé lásky v jedné poloze vyrovnává ziskuchtivost a bezohlednost na vahadle druhém. Že jsou postavy oblečené do kostýmů poloviny čtyřicátých let minulého století, mluví česky nebo německy, to je dáno výběrem scény, na níž se bude hrát. To je také základní rozdíl mezi touto knihou a Habermannovým mlýnem, v němž ještě autor kladl důraz na jednotlivé typy, na charakterovou víceznačnost a historickou věrohodnost.
V 7 dnech hříchů jde především o akci, napětí, vzrušení. Postavy jsou redukovány pro své role, dřív ani později jako by pro ně nic neexistovalo. Sedm dní běhají po lese, míjejí se, ocitají v nevhodných situacích, ba v ohrožení života, a potom vše dobře dopadne, zlo je potrestáno, dobro zvítězí, a dokonce se z lesní tišiny vynoří věrný pes: „Agnes od něho nemůže oči odtrhnout. ´On se vrátil,´ hlesne do ticha. Její hlas zaplavuje vlna dojetí. Jan zvolna kývne hlavou. ´Vrátil se domů,´ řekne měkce,´ stejně jako my.´ Agnes se smutně usměje a položí mu hlavu na rameno.“
Pokud čtenář touží po literárním průniku do okamžiků, kdy se takzvaně lámaly děje a povahy, určitě sáhne po klasice – například po Škvoreckého Zbabělcích, případně po Kohoutově Hvězdné hodině vrahů. 7 dní hříchů budou spokojeně číst milovníci detektivek, trochu oddechového, nepříliš náročného čtení.

ZAVŘÍT

Rozpětí tohoto protikladu rámuje děsivý obraz selhání humánních principů současné společnosti, ve které se peníze-zisk a touha je mít za každou cenu, vymkly opět tisíciletému mravnímu kodexu…



Román Josefa H. Urbana je, dle mého názoru, prvním českým dílem, které dokládá existenci faktu, že nemoc současnosti – honba za ziskem – může přerůst v šílenství, které likviduje základní hodnoty nás lidí, aby nakonec ohrozilo civilizaci v její podstatě.



A této „nemoci“, která nás ohrožuje zatím jen ve svých počátcích, se hrdinové Urbanova románu Jana a Josef přirozeně vzepřou.



S filozofií autora: „Teprve až dorazíme do cíle, se můžeme smát anebo hořekovat,“ vznikly postavy, které mohou být předobrazem nových literárních hrdinů, ztracených po desítky let v přemíře hloupých, komediálních klišé.



A právě jejich osud dává dílu punc varující nadčasovosti a řadí jej mezi díla skutečné literatury.

ZAVŘÍT

Jsem, stejně jako většina mých přátel, zhruba ve věku studentů, po kterých se v těchto snových místech onoho dne slehla zem. Je to mrazivé a odstrašující. Před přečtením této knihy bych řekla, že takové věci se v Evropě mohly dít snad jen v dobách minulých režimů. Vlastní zkušenost s nimi nemám, o to víc mne ale příběh, který kniha popisuje, šokoval. Možná dnešní svět není tak svobodný, jak si myslíme.“

ZAVŘÍT

Nedílnou součástí tohoto pro dnešek již zcela nepochopitelného entusiasmu bylo nezvratné přesvědčení, že některé věci se prostě nemůžou, ale fakt nemůžou stát. Že je možné se s nimi potkat tak maximálně v detektivkách z oblasti sci-fi.



V následujících létech se naše životy mírně proplétaly zcela v duchu výše uvedeného. Pepanovi jsem napsala předmluvu k jeho knížce „Když muži sestupují na zem“, což byla reflexe jeho vlastního (mnou právně provázeného) rozvodu. Zúčastnila jsem se premiéry jeho filmu „Na vlastní nebezpečí“, následkem čehož vznikl i můj vlastní první filmový námět (stále k disposici pro eventuální zájemce). Byla jsem „přítel na telefonu“, když – k mému úplnému zděšení – odjel se svým 100% blonďatým synkem sjíždět na raftu řeku Ararat; to pro případ, kdyby se… ehm.. nevynořili… a spílala mu za chaos v produkci jeho posledního filmu „Tenkrát v ráji“. Mezi tím jsme se bavili o svých partnerech, kteří nás s železnou pravidelností opouštěli (nebo my je), o svých dětech, o svých průšvizích a o svých láskách, což je především cestování. A všechno to bylo – vzdor všem průšvihům a životním peripetiím – n o r m á l n í.



A to až do doby, než za mnou Pepan přišel s projektem Albánie a začal mi vykládat, co se tam vlastně kdy stalo. Pak mne informoval, že do Albánie odjíždí a já jej požádala o text na jeho parte. Pak přinesl rukopis knížky. A od té doby normálnost našich životů skončila. Sny se propadly a „sladký devadesátky“ definitivně vzaly za své. Protože jsme museli čelit realitě – autor pochopitelně s nepoměrně větší hloubkou než já a aktéři tohoto dění, zejména rodiče „ztracených“ – správně podlým způsobem zavražděných dětí – s nekonečnou tragédií. Od doby, kdy se Pepan vrátil z Valbone je jasné, že nic z ideálů, kterými jsme do té doby žili, není pravda. Že i naše životy se mohou kdykoliv jakkoliv zhroutit a že kdykoliv můžeme být vystaveni realitě, která nebyla akceptovatelná ani ve středověku.



Příběh tří „ztracených“ mladých lidí v pohořích Albánie můžete číst různými způsoby. Jůůů – jasně! hustý dobrodrůžo! Nejdříve dobrodružství tří odvážlivců, kteří se vydali do divočiny, potom Pepanovo dobrodružství, když se vydal po jejich stopách. Může jej také číst jako cestopis, kdy v úchvatných panoramatech albánských hor se poněkud ztratí lidský faktor. Také může dojít na „švédskou“ detektivku, hrající těmi nejtemnějšími strunami.



Dovoluji si budoucímu čtenáři předestřít však ještě i další způsoby čtení této knížky, totiž způsoby, kterými k příběhu přistupuji já.
Tím prvním přístupem je přístup občana České republiky. Ne, není to vůbec nic pěkného: ve svých pasech, se kterými cestujme po světě, je napsáno, že coby občané jsme pod ochranou naší země. Ani omylem. Skutek utek. Prezident Václav Havel žádal Albánii o spolupráci, taktéž ministr spravedlnosti Jaroslav Bureš a ombudsman Otakar Motejl. Ale skutek utek. K ochraně občanů je potřeba AKCE – nikoliv diplomatických nót. V tomto směru byly naprosto nedostatečné aktivity České republiky předzvěstí toho, jak na své občany …. se o ně nestará… i nyní. V roce 2017 byli odsouzeni Markéta Všelichová a Miroslav Farkas v Turecku k šesti letům a třem měsícům za údajné napomáhání teroristům – kurdským milicím. Nelze říci, že by se české orgány v tomto řízení, které je v podstatě politickým procesem, přetrhly. A odsouzení dvou českých řidičů kamionů, kterým ve Francii pronikli nelegální migranti do pod plachty jejich vozů a oni – sami oběti – byli za to odsouzeni, aniž se dočkali pomoci ze strany své vlasti, to už skutečně přesahuje veškeré meze. Poučení tedy z toho plyne jedno: na svou zemi, Českou republiku, se těžko můžeme v případě nouze spolehnout. Pas slouží k ověření naší identity na hranicích a aby bylo kam „bouchnout“ razítko vstupu. Toť vše – smutné vysvědčení pro naši domovinu. Česká republika projevila svou „účast“ s popisovanou zločinnou událostí velmi … specifickým způsobem: rodičům zmizelých mladých lidí dorazila exekuce pro neplacení sociálního a zdravotního pojištění. Jooo – vám se dítka „ztratila“ a asi byla zavražděna? Nezajímá nás…. koukejte zaplatit a nezapomeňte na penále. To je způsob, jak s námi, občany, zachází náš stát.



Druhým přístupem a druhým hlediskem je hledisko politické. Tváří v tvář tragédii, o které se dočtete dále, musíte reflektovat, že politika je – respektive může být – skutečné svinstvo. A ne, nemám na mysli dotační podvody. Mám na mysli přímé zapojení se do kriminálních kruhů, kriminálních aktivit toho nejhoršího druhu, včetně plánovaných vražd. A ne, nejde jen o nějakou „exotickou“ Albánii či pochybné Kosovo. Nitky mohou vést nepoměrně, nepoměrně dále… do kruhů, kde se jí na damaškových ubrusech, kde se sepisují diplomatické nóty, kde se tvoří světová politika. Jestli si někdy na nějakém banketu stisknete ruku s vrcholovým politikem, nikdy si nemůžete být jisti, s kým si vlastně tu ruku podáváte… zda to není převtělený ďábel. Pro autora knížky i pro mne, oba hluboce se zajímající o politiku a společnost, je toto zjištění zcela tristní – je popřením všeho, čemu jsme věřili, v co jsme doufali a k čemu jsme napínali své síly a svůj smysl života. Přesto musíme této realitě čelit a nabádáme k tomu i ostatní.



A snad posledním – a pro mne nejdůležitějším – způsobem, jak je možno knížku číst, je jako dialog mezi generacemi a hlavně, jako životní příběh… rodičů. Autor i já máme děti ve stejném věku, jako byli tři studenti „ztracení“ v Albánii. I naše srdce se svírají hrůzou, když o svých dětech pár dnů neslyšíme. Protože víme – a příběh této knihy to prokazuje – že svět není ani Ordinace v růžové zahradě, ani Pojišťovna štěstí, ani Nemocnice na kraji města. Tragédie se stávají. Proto si tuto předmluvu dovolím zakončit výzvu k „našim“ dětem, vydávajícím se do světa ve stejně mylné naději jako kdysi my, že jim tento svět leží u nohou a že ti „retro“ rodiče jsou prostě jen přestrašení dinosauři, na které je nuda se i jen dívat, natož je poslouchat. Pamatujte, naše drahá mládeži: my, obstarožní rodiče, jsme měli stejné sny, jako máte vy. Udělali jsme mnoho pro jejich uskutečnění. Ale jsou prostě situace, kdy jedinec sám nemůže obstát a jediné osoby, které vám mohou pomoci, jsou opravdu a jen vaši rodiče. Je to půjčka za oplátku, předávaná z generace na generaci. My sami jsme takovou půjčku dostali od svých rodičů a předáváme ji dále. V dnešní době, kdy je mezi mládeží se zvykem se dívat s pohrdáním na předcházející generace je tato knížka připomenutím nutnosti generační soudržnosti, nutnosti stálého budování a pěstování vzájemné důvěry. Nikoliv omezování a direktivní vlády jedné generace nad druhou, ale stálé a účinné partnerské spolupráce. Protože jen tak můžeme zabránit tragédiím, které popisuje i tato kniha.



A snad už úplně na závěr: skláním se před rodiči zavražděných mladých cestovatelů. Jejich bol musí být nekonečný a nezhojitelný. Knížka, kterou se zde pokouším pár slovy předestřít čtenářům a pozvat je k jejímu přečtení, je ve skutečnosti především holdem rodičovské lásce, vytrvalosti a statečnosti. Té statečnosti, která na první pohled není vidět a která je neporovnatelně větší než ta, se kterou se odvážlivci vydávají i na ta nejnebezpečnější místa na Zeměkouli.



Pokoj věčný těm, kterým nebylo dovoleno mít ani hrob.
Útěchu těm, kteří nemají ani kam jít zapálit svíčku.
Poučení všem, kdo se zajímají.
Výstraha všem, kdo se nezajímají.

ZAVŘÍT

Ne nadarmo Prokletije znamená v albánštině Bjeshkët e Nemuna – Prokleté hory. Jakoby se strmé vrcholky dotýkající se nebes i kvetoucí louky s neobyčejným půvabem promítly do duší lidí. Zimní krutost hor a tím i drsný život formuje nelítostné charaktery. V nichž se však v době války mezi Srby a kosovskými Albánci koncem devadesátých let minulého století navíc projevilo to nejhrůznější, co si jen lze představit. Nacionalistická vášeň neznající hranic ani mezí.



Urban, jehož citlivost pro projevy samého dna lidské duše jsme viděli v knihách i ve filmech z prostředí nacistické okupace a jejího konce jako 7 dní hříchů, Habrmannův mlýn nebo Tenkrát v ráji, vytvořil drama lidské, společenské i politické. Lenčina tragédie a stopování jejího osudu se díky autorovu pojetí dostala do širokých podnikatelských, vojenských i geopolitických souvislostí.
Josef totiž pracuje pro kamaráda Pavla, bývalého studentského vůdce z roku 1989, který ovšem v době rodící se politické svobody viděl jen příležitost k vlastnímu obohacení, založil Nadaci PIT – People in Trap (Lidé v pasti), která měla pomáhat těm, kdo zasluhují pomoc. Přesto odněkud zvenku přicházely nenadálé finanční injekce. Za co asi?



Srbský stavitel Zoran Vojič, se vrací do nedávné minulosti před občanskou válkou, kdy ještě v Jugoslávii za J. B. Tita stavěl se svým albánským kolegou a přítelem Aronem Hoxhou přehradu. Dnes mu Hoxha dává nepokrytě najevo, že je na území obývaným kosovskými Albánci a tedy jenom kosovská. Je děsivé sledovat, jak se postupně z přátel stávají nepřátelé na život a na smrt. Nemluvě o příčinách a dopadu leteckého bombardování Srbska vojsky NATO, které krvavě zasáhlo i Vojičovu rodinu, a proto ho stále vidí na sítnici svého oka.



Láska a nenávist je přítomna také v rodině už kosovského policisty Kalymanta Karkua, kdy se on i bratr Micun Karku zamilovali do jedné mladé ženy. Jenomže získat ji, třeba i přes její nevůli, může jen jeden. A v případě smrti kohokoliv blízkého nastupuje rodová msta. Nikdo si nemůže být jist životem. Navíc Micun byl poslední, kdo viděl českou dívku Lenku naživu. Moc se mu líbila. A Jana, která se znenadání objeví, je Lence tolik podobná… A jaká v tom všem byla úloha Kosovské osvobozenecké armády (UÇK)?



Autor se poctivě snaží rozkrýt letitou záhadu zmizení českých studentů. S otevřeností při jiných příležitostech charakterizovanou jako padni, komu padni ukazuje, kdo je vinen i proč. Tady se románový příběh neméně krutě stýká se společenskou a politickou realitou. Pro čtenáře je jistě důležité vědomí, že nejhorším hříchem je lhostejnost. I že se člověk nesmí vzdávat, byť že se zdá, že situace je beznadějná. Prozření hlavních hrdinů je však opravdu bolestné.

ZAVŘÍT

Evropa nikdy nevěřila a nechtěla věřit faktům o odebírání orgánů živým lidem, i když to bylo zřejmé i po oficiálních varováních některých evropských parlamentů. Ano, orgány byly odebírány Srbům, později turistům hledajícím dobrodružství jak v Albánii, tak v Kosovu.



Mistrovsky napsaný román, který začíná v Praze a končí v albánských horách Prokletije, nás doslova žene do neznáma, až tam, kde končí naše představy o fungování světa. Po přečtení této knihy jsem dostal podobný pocit, jako kdysi při poslechu slavné skladby skupiny The Doors – The End.

ZAVŘÍT